1. června 2004 - Školní výlet na bunkr

     Ono se to ani jinak napsat nedá. Dětem ze čtvrté třídy vysvětlovat značení opevnění je dosti složité a tuším až na výjimky naprosto zbytečné. Takže výlet na bunkr :-)
      Náš kamarád Zdeněk, nebunkrák, zato hudebník a pan učitel prvního stupně základní školy, z nevědomosti mi svěřil udělat výlet. No kam jinam, než na opevnění. Opavsko je krásné a kolegové z Trigonometru vstřícní, leč kapsy rodičů ve Slezsku poněkud splasklejší, takže to nakonec vyhrála bohumínská "pětka".
      Už cestou rychlíkem jsme koukali po řopíkách v Dolní Lutyni, takže děcka měly představu, že jedou do něčeho podobné velikosti. Asi jich pár bylo dočasně zklamaných, ovšem nebylo to na nich a hlasitosti jejich projevu vidět. V Bohumíně jsme se pohybovali ve dvojstupu a děti pana učitele poslouchaly, což mě docela uklidnilo. Nojo, na školním výletě jsem byla naposledy sama se sebou a asi to se mnou nebylo zrovna jednoduché .-)
     Nákup proviantu si děti krátily nácvikem ovládání cowboyského biče, což někteří jedinci zvládali docela úspěšně. Nikdo si nenadělal jelita.
     Vzorné chování cestou bylo odměněno vypuštěním do terénu. Po patřičném vyblbnutí jsme vzali děti na stropnici pravé části srubu, trnouce, kolik nám jich popadá dolů. Už předtím byly pokusy podlézat překážky a zkoušet hloubku diamantového příkopu, naštěstí jsme tyhle experimentátory včas zarazili. Uf.
     Prohlídka stropnice byla zvláštní a pro mě podnětná, uvědomila jsem si, že opravdu, ale opravdu nemůžu být vůbec odborná, protože by mi nikdo nerozuměl. Sice jsem nastínila historii, ale děti stejně více zajímalo, odkud měl jít nepřítel a jestli vůbec přišel a vůbec dávali takové dobré otázky, že jsem si uvědomila své nedostatky ve sledování akčních filmů. Taky nevím, jestli v té době už byl plamenomet, takže si musím urychleně doplnit mezery ve vzdělání.
     Děti vycítily, že nejsou obyčejnými návštěvníky, že jsme tady všichni kamarádi a proto se chovaly přirozeně. Bylo to bezva. Sahaly na všechny vystavené exponáty, mohly si sebrat vystřílené nábojnice, které potom trousily v objektu, na silnici, ve vlaku.... Vyzkoušely si všechny postýlky, občas někomu velmi dobře padla i přílba. Naše vojsko bude jistě brzy doplněno o spolehlivé spojaře. Když se budou dobře učit, určitě najdou v profi armádě uplatnění.
     Přesun chodbou mezi objekty jsme doplnili domluveným vypnutím světla. Naivně jsme se domnívali, že se děti budou bát. Omyl. My jsme měli protržené ušní bubínky, děti takticky použily hlasivky a proti strachu baterky. Následovala prohlídka strojovny se studnou a expozice s modely. Pak ještě nakoukly přes nouzový východ na modré nebe a zpět, ven, ven, ven. Zase omyl. Ještě organizovaně a za velké netrpělivosti NAKUPOVAT !!! Bez toho by žádný výlet nebyl výletem. Na dračku šly pohlednice bez ladu a skladu, oblíbená byla velká fotka z Boudy, pohlednice "pětky" totálně vyprodány, ubylo i nějaké to turistické kolečko. Velký nápor na kluky z posádky, děti se hemžily jako ještěrky a všichni chtěli všechno a HNED. Tak jsem si v duchu pomyslela, že bude dobře, když několik z nich všechno hned nevytrousí, ale třeba za pár let, až budou prohrabávat krabice s "dávnými poklady", pár fotek najdou a posedne je touha ještě nějaký ten bunkr navštívit.
     Venku jsme se přesunuli k levé části objektu, která je pro děti skvělá. Úplně nejlepší je malinký "diamanťáček" mezi náspem železniční trati a skutečným příkopem. Kluci si natrhali větve, zamaskovali se a vedli boje o opevnění. Posbírali klacky v okolí na oheň, holky pomáhaly loupat a krájet cibuli do vaječiny. Další znovu pokoušeli bič. Pak se všichni hezky nadlábli, kdo ještě mohl, ten se dorazil opečeným špekáčkem.
     Vyvrcholením byla střelba ze vzduchové pistole, kterou si důsledně vedl pan učitel. Našli se i velmi dobří střelci do terče.
     Počasí bylo skvělé a nálada taky, s hrůzou jsme si uvědomili, že musíme taky domů, krásné odpoledne končilo. Uklidili jsme po sobě /tedy doufám že dobře/, poděkovali klukům z MO-S 5 za trpělivost a ochotu a rychle na vlak domů. Při cestě rychlíkem už venku lilo, vodybojní jedinci si cvičně oblékli pláštěnky, ty však už v Třinci nepotřebovali. Někteří rodiče si vyzvedli ratolesti už na nádraží, všichni se vrátili v pořádku, žádné ztráty, žádná vážná zranění. Oděrky se nepočítají.
     Děti byly spokojené, my, velké děti, taky. A doma bylo kafe s panem učitelem a konečně zbavení se odpovědnosti. Být nezodpovědným je tak krásné..... a být učitelem tak těžké. Takže mu přeji, Zdeňkovi, hezké prázdniny. A děkuji za fotky, kterými přispěl k tomuto povídání. Trampovi děkuji za nápad s bičem, to si děcka taky nemůžou zkusit každý den :-)

      zpět putování